na co si dát pozor u pejsků

Dítě a pes

Dítě a pes jsou tématem, o kterém toho bylo napsáno bezpochyby mnoho. Můžeme se dočíst o příbězích hrdinných psů, kteří zachránili dítěti život, o psích chůvách, které dítě přijaly jako vlastní štěně a podobně o něj pečovaly, o psech léčících dětskou duši a vnášejících radost do míst, kde je jí jako šafránu, jako je třeba dětská onkologie. Přítomnost psa znamená v nemocničním prostředí nejen rozptýlení a nádech normality, ale dětem umožňuje i citové odreagování a pokud o psa pečují i vybočení z role toho, o kterého je pouze pečováno.

Pes slouží  v některých rodinách dokonce jako vzor sociálních rolí, kdy dětem v praxi předvádí, jak vypadá věrnost, odvaha a jiné společenské hodnoty. Pes malého človíčka učí zodpovědnosti při péči o něj, sebeovládání, empatii a probouzí jeho rodičovské pudy. Nesmělým dětem pes pomůže překonat sociální bariéry, starší děti, které již psa venčí, mají díky němu více pohybu.

Pes je vždy dostupný a má čas, přijímá mazlení bez výhrad a také ho dítěti oplácí. Nemůže být jako náhražka rodičů, ale bude to vždy kamarád a mlčenlivý důvěrník, zdroj citové podpory, kterému lze vše svěřit a vybrečet se mu do kožichu, když se nedaří. Pes rozvíjí dětskou fantazii, představivost a je partnerem pro dítě ve hře. Podle psychologických výzkumů dosahují děti, které vlastní psa, vyššího sebevědomí a v rodinách se zvířetem je vztah rodiče - dítě statisticky významně lepší. Rodiny se zvířetem vykazují také vyšší soudržnost, pes a péče o něj sbližuje všechny členy bez ohledu na věk a překonává generační propasti, děti se psy vykazovaly také mnohem více sociálních kontaktů s vrstevníky. Hloubka vzájemného vztahu dítěte a zvířete je někdy překvapivá. Na svého prvního psa drtivá většina dětí bude vzpomínat celý život.

Ovšem na druhou stranu čas od času novinami proletí děsivý článek o dítěti potrhaném psy nebo dokonce o usmrcení dítěte psem. Pak se zpravidla rozhoří nekonečná mediální diskuze a proti sobě stanou dva  nesmiřitelné tábory. Na jedné straně jsou vyděšení rodiče a hlasy volající po omezení psů ve městech a represivních opatřeních, na druhé straně se ozývají někteří pejskaři, že ten pes za to nemohl, že vše je vina dítěte a jeho rodičů, že psovi určitě muselo něco udělat a že je to výjimečná událost. O žádnou mimořádnou událost se však nejedná.  Ve studii, kterou realizoval Státní zdravotní ústav na vybraných pražských školách, téměř 40 % žáků uvedlo, že do 12 let svého věku bylo pokousáno psem, přičemž se často jednalo o vlastního nebo známého psa a čtvrtina těchto zranění vyžadovala lékařské ošetření.
 
Jak tedy začlenit psa do rodiny s dítětem, abychom eliminovali co nejvíce problémů?
Při pořízení pejska do rodiny, kde již dítě je, důkladně zvažte nejen výběr, ale také rodinné podmínky. Je pošetilé se domnívat, že dítě se zodpovědně bude starat o pejska od chvíle, co vkročí do vaší domácnosti až po jeho poslední vydechnutí. I když vidíte, že vaše dítě po psovi opravdu touží a udělali byste mu velikou radost, snažte se situaci zhodnotit realisticky:
 
Je totiž velmi pravděpodobné, že okouzlení psem velmi brzo pomine a nemůžete se spolehnout na to, že každodenní venčení bude pro vašeho chlapce či děvče zdrojem potěšení a radosti i v budoucnu. Uvědomte si, že psa dítě patrně bude schopno cvičit až kolem 13 let a výše. Pokud si dokážete představit, že všechny povinnosti okolo psa s největší pravděpodobností padnou stejně na vás, a přesto vám to nevadí a na příchod psa se stále i vy osobně těšíte, pak je vše v pořádku.

V případě, že na to nejste připraveni a nemáte čas a chuť se psu věnovat, je lépe převést zájem dítěte na psa v okolí nebo příbuzenstvu, který je vhodný k dětem. Můžete pak sledovat vývoj jeho zájmu dítěte a zjistit, zda je trvalejšího rázu a případně svůj postoj ke koupi přehodnotit, pokud dojdete k závěru, že vaše dítě je schopno a ochotno se o psa zajímat a starat soustavně a tyto činnosti také dobře zvládá.
 
V jakém věku dítěte pořídit psa
U kojence a batolete počítejte s nepřetržitou pozorností, pokud dítě a pes budou spolu, nemůžete nikdy ručit ani za jednoho z nich. Dítě potřebuje společnost jiných dětí a na pískovištích a dětských hřištích není pes vítaným společníkem, zrovna tak, jako ve většině domácností s malými dětmi, kde na psy nejsou zvyklí. Vaše dítě budete později doprovázet do zájmových kroužků, školky, ke kamarádům, na vystoupení a tam všude vám pes bude na obtíž, zvažte, jestli tedy nepočkat do vhodnějšího věku dítěte, kdy také už můžete snáze dítěti vysvětlit, jak se k psovi musí chovat.

Přestože je situace vždy individuální,  pes je vynikajícím partnerem pro dítě mladšího školního věku. Dítě však není schopno se v tomto věku o psa soustavně, samostatně a zodpovědně postarat  a potřebuje pomoc rodičů. Zodpovědný a samostatný přístup u dítěte ke zvířeti se rozvíjí individuálně, ale většinou ne dříve než kolem 8 - 10 let.
 
Situaci si podstatně usnadníte, když dítě již před příchodem psa na procházkách a návštěvách v rodinách se psem naučíte, jak se ke psu chovat, jak číst jeho psí řeč, kdy se zlobí, kdy má radost, že pes vnímá některé chování, třeba křik, mávání rukama, případně objímání jako hrozbu a může zaútočit, a ostatní úskalí, ze kterého tak často vznikají nedorozumění mezi dítětem a psem. Nenechte dítě hladit cizí psy bez dovolení jejich majitele, potom by mělo dítě psa oslovit, nechat si očichat ruku, být klidné a teprve pak pejska pohladit.  Vysvětlete dítěti, jak se chovat při setkání se psem, který se jimi cítí ohrožen a vrčí. Dítě by se mu nemělo dívat do očí, křičet či utíkat, ale pomalu odejít bokem ke psu. Pokud je dítě školního věku, porozhlédněte se, jestli v okolí není kynologický kroužek pro děti.
 
Výběr pejska
Velkou pozornost věnujte výběru štěněte. Nestačí se nechat jen ukolébat obecným ujištěním chovatele nebo poznámkou v atlasu psů, že toto plemeno je vhodné k dětem, nebo mlhavou vzpomínkou na psa stejné rasy, kterého jste jako dítě tolik milovali u sousedů vaší babičky na prázdninách. Samozřejmě, že jsou rasy psů, u kterých se častěji vyskytnou problémy ve vztahu k dětem a eliminujete možné potíže se soužití s dětmi, když na počátku výběru vezmete v úvahu spíše rasy, které se s dětmi častěji osvědčily, ale pejska je především nutno posuzovat jako individualitu.

Osobně se mi velmi osvědčila štěňata od chovatelů, kde v rodině sami měli dítě, které bylo v aktivním styku se štěňaty a pes s ním neměl negativní zkušenost. Takové štěně dítě vyhledává a v jeho přítomnosti je veselé, uvolněné a rádo si s ním hraje. Časná fáze vtištění je totiž pro vztah psa k dítěti velmi důležitá. Při výběru ze štěňat volte takové, které není ani přehnaně plaché, ani dominantní. Nervózní pes, přecitlivělý na hluk, s nízkou hranicí reaktivity, je velmi špatnou volbou.
 
Při příchodu pejska do domácnosti dítěti vysvětlete, že psa nesmí rušit při krmení, nebo se mu dokonce pokoušet vzít potravu či hračky  Korigujte také přehnaná očekávání, které děti někdy nabudou z některých filmů o psech a vysvětlete jim, jak se tyto scény se psem učí a provádí fázovitě na základě povelů. Nenechte také děti pejsky neustále tahat, zvedání pes většinou nevnímá jako příjemné a také mu tím můžete při nesprávné manipulaci přivodit zdravotní problémy (např. kýlu). Naučte dítě správně psa přenášet tak, aby jednu ruku podložilo pod přední packy a druhou pod zadeček, aby štěně sedělo.
 
Nikdy se nespoléhejte na to, že váš pes je dobrák a  nechá si všechno líbit, jednak dítěti takto nepřímo signalizujete svůj souhlas s trápením zvířete, dítě si kolikrát  ani neuvědomuje, že psu, který snáší některé jeho aktivity, je to přesto vyloženě nepříjemné nebo bolestivé. I dítě zkouší hranice, kam až může vůči psu zajít a své aktivity stupňuje, až psovi může dojít trpělivost. Dítě nenechte také psa trestat. To výhradně náleží vychovateli a cvičiteli zvířete, kterého pes respektuje a uznává jako autoritu.
 
Výcvik psa patří do rukou dospělého nebo dospívajícího. I malého pejska je nutné cvičit a socializovat mezi psy i lidmi. Uvědomte si, že dítě bude také napodobovat vaši výchovu a výcvik psa. Procházky s velkými psy rozhodně nesvěřujte samostatně malým dětem, i poslušný pes se občas stane na procházce terčem útoku psa agresivního. Případně pes dítě bude vláčet do rvačky, kterou sám vyprovokuje a se kterou si dítě v žádném případě nemůže poradit. Navíc hrozí reálné nebezpečí, že samo bude pokousáno. Také háravá fenka bude terčem zájmu nežádoucích nápadníků, kteří dítě respektovat nebudou.
 
U staršího dítěte však procházky a sporty se psem mohou být velmi výraznou pohybovou aktivitou a to i u dětí, které by jinak v žádném sportu třeba nevynikaly a z tohoto důvodu se sportům doposud vyhýbaly. Zvláště v dnešní době, kdy naše děti trpí velmi významným nedostatkem pohybu a z toho plynoucích civilizačních nemocí, bychom takovou aktivitu dítěte měli docenit a vítat.

Pes a miminko

Jiná situace nastává, když pejsek je již členem rodiny, do které přichází miminko. Pokud pejsek není na přítomnost dětí zvyklý, je dobré ho připravovat před příchodem miminka na děti, zvykat ho na dětský hluk a společnost. Věnujte se nácviku chůze vedle nohy, abyste neměli později při tlačení kočáru a současném venčení psa potíže. Pes by měl dobře zvládat také přivolání, zákazový povel a povely "na místo" a "zůstaň".

Po příchodu miminka nechte zvíře, ať se s novým členem rodiny seznámí, očichá ho za vašeho dozoru a snažte se, ať pes netrpí nedostatkem pozornosti, aby se kvantitativně a kvalitativně nezměnila péče o něj. Vím, že se to snadno řekne, s dítětem se mění chod celé domácnosti, mladá maminka je zcela zaměstnána a unavena, proto byste měli myslet na to, pokud právě ona byla tou osobou, která se o psa starala, kdo ji zastoupí a pomalu psa zvykat na nový režim ještě před příchodem dítěte.  Pokud by se pes cítil zanedbáván, mohlo by se společné soužití vyvinout velmi problematicky.

Bohužel nikdy nelze s jistotu říci, jak se pes vůči členu rodiny zachová, někteří psi (hlavně fenky) o děti pečují jako o štěňata, jiní děti pouze tolerují a někteří se cítí neprávem odstrčeni ze své pozice členem smečky, který je z jejich pohledu na nižší příčce než oni. Jestliže budete mít zrovna vy tu smůlu, že pes dítě nepřijme, pak dítě i psa oddělte, každý by měl znát své teritorium a nevstupovat do teritoria toho druhého a vzájemná setkání se budou konat na neutrálním prostoru pod vaším dozorem.

Příklad z praxe
U manželů, kteří měli cvičenou a vychovanou osmiletou fenku, které se hodně věnovali a žila s nimi v bytě, se narodilo miminko. Fenka byla 3x za svůj život dobrou matkou a nikdo neočekával problémy. Při příchodu ženy s miminkem z porodnice domů fena jevila silné znaky sklíčenosti, nepřišla paničku přivítat a nechtěla se s miminem ani seznámit. Majitelům jí bylo hodně líto, snažili se, aby se fenka necítila odstrčeně, mazlili se s ní a dopřávali jí pohyb, tak jako dříve. Doprovázela kočárek na hojných procházkách a nezměnila se ani její bytová situace, svůj pelíšek měla na stejném místě v kuchyni. Časem se stav uklidnil, fena o kojence nejevila žádný zájem, asi po 3 týdnech pominulo její sklíčené období  se zalézáním pod nábytek.

Problém se opět vynořil, když dítě začalo být přikrmováno a z vysoké židličky padalo kolem něj jídlo, fenka začala uklízet a dělala si pak automaticky nároky i na ostatní jídlo, objevily se problémy s krádežemi jídla z kuchyňské linky, což si nikdy předtím submisivní, vychovaná fena nedovolovala. To bylo majiteli vnímáno jen jako úsměvná nepříjemnost a drobný vrtoch psa.  Když však dítě začalo lézt po bytě a toužilo po kontaktu s fenou, vrčela na něj a cenila zuby, tehdy to majitelé začali řešit za mé asistence. Doporučila jsem, aby dítěti bylo důrazně zabráněno rušit fenku v pelíšku a fenka naopak nesměla do herny a jídelny, velmi brzy to pochopilo jak dítě, tak fenka. Fenka pak na procházkách tolerovala zájem dítěte a nevrčela na něj, ani když ji vodilo za obojek, volný prostor kolem a malá síla dítěte jí poskytovaly jistotu, že může kdykoliv uniknout. Fenka v rodině bez problému dožila, nikdy si dítě neoblíbila, ale naučila se ho tolerovat.

Toto uspořádání je velmi náročné na pozornost a nervy rodičů, proto je někdy lépe psovi zodpovědně vyhledat nový domov bez dětí, kam byste ho měli ale zavézt přímo vy. Je vždy lépe psa přímo předat novým majitelům než ho stresovat pobytem v útulku, navíc vy podáte majiteli lepší a přímé informace o psu. Pokud však pes dítě vnímá jako kořist a probouzí v něm lovecké pudy,  je nutné mu najít nový domov co nejdříve, tato agrese je pro dítě opravdu velmi nebezpečná a útoky na miminko nebo batole vyprovokované loveckým pudem jsou razantní, rychlé a patří k těm nejnebezpečnějším.

 

 

Jak ochránit děti před psy a psy před dětmi

https://www.rodina.cz/g/deti/zvire/holka_napsovi_small.jpgČím dál častěji v novinách čteme a z jiných médií slyšíme o pokousaných dětech. Někdy za to může nezodpovědný majitel psa, který nezajistí, aby se jeho pes nedostal ven za plot. Někdy naopak rodiče, kteří nenaučí dítě, jak se k cizím (a nejenom ke psům) chovat s respektem.

 

 

https://reklama.rodina.cz/scripts/advertimg2.asp?sid=174

Čím dál častěji v novinách čteme a z jiných médií slyšíme o pokousaných dětech. Někdy za to může nezodpovědný majitel psa, který nezajistí, aby se jeho pes nedostal ven za plot. Někdy naopak rodiče, kteří nenaučí dítě, jak se k cizím (a nejenom ke psům) chovat s respektem. Jen těžko se můžeme divit psu, že pokouše dítě vetřelce, které přelezlo plot do cizí zahrady. Ale jak tedy děti připravit na takové setkání?

Prevencí k bezpečí

Všechny děti by měly být učeny respektovat jiné živé bytosti, ať už jsou to zvířata nebo lidé. Od narození se děti potřebují dozvídat, že některé věci nejsou povolené a musí se učit jemnosti a citlivosti vůči druhým. V tuto chvíli mám na mysli jemnost fyzickou. Dokonce, jestliže se ve vaší domácnosti zvířata nevyskytují a ani je neplánujete, vaše děti by se měly vše učit preventivně. Jednoho dne se i ony setkají se zvířetem, možná to bude zvířátko někoho známého v bezpečném a zvladatelném prostředí anebo naopak úplně cizí pes při setkání na ulici, kde Vy nebudete hned po ruce.

Začínáme od základů

Když se vaše dítě blíží k psovi, ukažte mu, že pes je mazlíček. Něžné stvoření. Nenechejte je tahat pejska za uši nebo kožešinu, ale musí se kožíšku jemně dotýkat, hladit ho. Nenechejte též dítě zpočátku sahat zvířeti na hlavu. Ještě nemá vycvičenou citlivost a zvíře by při hrubším stisku mohlo zaútočit. A ujistěte se, zda dítě ví, že ocas není na tahání. Jestliže má vaše dítko hrubý a drsný stisk, trénujte zpočátku na plyšovém zvířeti.

Správný přístup ke zvířeti

Toto je velmi důležité! Děti teprve časem pochopí, jak se správně a s respektem ke zvířatům přibližovat. Tak jako všechno ostatní i toto své dítko musíte naučit. Jaký je vhodný způsob přibližování se ke zvířeti? Nejprve přijďte blíže k vlastníkovi zvířete a požádejte ho o svolení pohladit psa. Někteří psi, např. asistenční, vodící apod. se nesmí hladit vůbec. Mnoho lidí to neví a kazí tím výchovu a výcvik těchto psů. Proto se vždy nejprve ptejte.

Když máte svolení psa pohladit, přibližte se k němu pomalu. V žádném případě k němu neutíkejte a nedělejte prudké pohyby. Napřáhněte vaši ruku, dlaní dolů a nechejte ji psa očuchat, zavětřit vás. Tím mu dáváte možnost rozhodnout se, jak blízko se k vám chce dostat. Mnoho psů miluje pozornost, ale první momenty každého nového setkání jsou pro ně kritické. Správným přístupem pravděpodobně docílíte, že pes se k vám bude chtít přiblížit, více se seznámit, tulit a pusinkovat.

Faktor strachu

Prosím, nevychovávejte děti ke strachu ze psů. Dokonce ani v případě, jestliže se jich bojíte Vy sami. Dítě, které je naučené se psů bát, může reagovat na setkání se psem na ulici tak, že celou situaci promění ve velmi životu nebezpečnou. Například náhlými rychlými pohyby, křikem, útěkem. Vzpomínám si, že když mi bylo asi 13 let, vyšla jsem si jako obvykle do lesa. Byla jsem sama. Najednou se několik desítek metrů vynořil velký ovčácký pes a šel ke mně. V té době už jsem cizích psů bála, protože mě jeden pokousal. Proto jsem se dost vyděsila a začala ustupovat a stísněným hlasem jsem psa prosila ať mě nechá. Dokonce jsem se i rozbrečela. Z odstupem času jsem si uvědomila, že zpočátku se pes přibližoval jen zvědavě, ale jakmile poznal můj strach, přikrčil se a začal vrčet. Naštěstí byl majitel ovcí nedaleko a psa včas odvolal. Ale kdo ví, jestli by se mu to podařilo, kdybych se strachy rozběhla pryč a pes za mnou. Naučte děti, aby psa respektovaly. To znamená, nevrhat se ke každému cizímu psu, nehladit bez předchozího ujištění a přítomnosti majitele, nehladit známého psa, pokud vrčí apod.

Když se děti setkají s cizím psem bez majitele

Pokud navíc takový pes vypadá divoce a podezřele, mají děti tendenci začít křičet a utíkat pryč. To samozřejmě v žádném případě nesmí udělat. Naopak musí silným a pevným hlasem psovi poručit, aby šel pryč. Udržet si chladnou hlavu je během těchto momentů to nejdůležitější. Jestliže ani po příkazu pes neodejde, ať se děti neděsí.

Z chování psa zjistíte, co dělat

Co dělá pes? Pokud vás jen sleduje (má vzpřímené uši, kývá ocasem a uvolněný postoj), pak v klidu odejděte. Nehrozí, že by se za vámi rozběhl.

Stojí v hrozivém postoji? Uši sklopené podél hlavy, strnulé tělo, ocas nahoru (ocas se může pomale pohybovat nebo trčet - tím se nenechejte zmást) Řekněte mu přísným a pevným hlasem: "Lehni!" V žádném případě nedělejte náhlé pohyby. Popudili by jste ho k útoku. Začněte pomalu odcházet. Jestliže pes začne postupovat k vám a bude to vypadat, že vás napadne, nebo vás napadne, padněte do "želví pozice" (Udělejte bobek, ruce sepněte vzadu za krkem a lokty zakryjí krk ve předu. Hlava k tělu. Jediné co je odkryté je temeno hlavy a záda. Pokud se dítě dobře kryje, tak ho pes nemá za co chytit) a křičte o pomoc. Rodiče, jestliže dojde k takovéto situaci, musíte dostat za každou cenu psa od dítěte pryč. Nikoli tedy bránit dítě, ale dostat psa pryč. Držet ho za obojek, aby dítě nemohl napadnout a počkejte, až Vám někdo přijde na pomoc. Nejprve tedy zneškodnit psa!!! Pak se teprve starat o zranění a zdraví dítěte.

Nikdy neutíkejte před psem

Útěkem jen ve psovi spustíte pudy. Začne se honit za "kořistí". I když to v jeho případě bude jen zajímavý způsob hry, pro vás (pro dítě to může mít zdrcující účinky).

Nikdy se nepřibližujte ke psovi, když jí

Toto je věc, kterou nám velí i sám zdravý rozum. Ať už máte domácího mazlíčka doma nebo ne, tak toto jsou základní informace, které svému dítěti musíte vštípit.

Zároveň je ale důležité, aby sami majitelé psů, své chlupaté miláčky od štěněcího věku cvičili, že pes si musí nechat žrádlo vzít. Jednak to snižuje případná nebezpečí, ale zároveň i utvrzuje vaši vůdčí pozici a autoritu nad psem.

Rodiče! Nikdy nenechávejte dítě se psem bez dozoru! A to ani v případě, že psa velmi dobře znáte. Nehody se přihodí v mžiku oka a dokonce nejmírnější rodinný pes bude kousat, jestliže má bolesti, nebo jestliže mu právě dojde trpělivost.

Rodiče, prosím, neváhejte zavolat na volně pobíhajícího psa kontrolu. Takoví psi jsou tou nejvážnější hrozbou a ohrožují vás, vaše děti a i vaše zvířata. Majitelé psa, kteří se nestarají o to, kde jejich pes pobíhá, nebo ho drží jen na laně, by neměli být majitelé psů nikdy.

 

 

 

Dítě a cizí pes - jak předejít zbytečnému pokousání

Pod vlivem mnoha případů, které se na nás v poslední době neustále sypou z médií bychom zejména jako rodiče mohli snadno podlehnout dojmu, že každý pes, který projde kolem nás, má v hlavě jediný cíl – pokousat právě naše dítě.

Příčiny agresivního chování psů mohou být různé, od strachu přes špatnou výchovu jejich majitelů. Ani jedno z toho my neovlivníme, můžeme však ovlivnit své chování a změnit svůj přístup a hlavně - můžeme své děti naučit jak se správně k cizím psům chovat. Pokud máme sami pejska, jevíme sklon chovat se k těm cizím jako k vlastnímu. To je velká chyba. Jakákoliv naše snaha navázat kontakt s cizím psem může být jím chápána jako ohrožení. Cizí pes je prostě cizí a měli bychom k němu tak přistupovat. Všichni psi vládnou pouze instinkty a pudy a pro nás tak samozřejmá logika je jim naprosto cizí. A tak situace pro nás bezpečné a normání mohou pro psa nabývat zcela jiných významů a vyvolávat v něm pocit ohrožení. A ohrožený pes útočí. Asi ten nejvýraznější rozdíl v řeči lidí a psů je patrný na úsměvu. Zatímco pro nás lidi je to jeden z nejpříjemnějších mimoslovních projevů přátelství, pro psa je to jasná výzva na souboj. Když si psi dávají signály, že začne boj, dívají se navzájem do očí a cení zuby. A tak varujme naše děti, že ukáží-li psovi zuby byť při úsměvu, říkají si o kousnutí.

Nejčastější chyby, kterých se mohou naše děti často nevědomky dopustit jsou: křik, ruce letící rychle nahoru, útěk před psem, mluvení na psa včetně dávání povelů, napodobování štěkání (jakékoliv verbální dráždění), prudké pohyby směrem k psovi, šermování dlouhými předměty, dívání psovi do očí, vrhání se hladit, braní věcí psovi (hračka, klacík, kost...) To všechno jsou signály, které psy dráždí. Další situace, kterých jsem sama mnohokrát svědkem a které zaručeně přitahují pozornost psa přímo magicky, a i ten nejspořádanější pes se půjde podívat co to ti divní lidé dělají, jsou například: dítě uvidí psa, začne strachy ječet a schovávat se za maminku, nakonec kolem ní rotuje a dupe; paní na procházce spatří psa, začne hystericky křičet a snaží se na svoji kamarádku vyšplhat jako na strom. Strach se těžko ovládá, to je jasná věc. A když nastane, chová se člověk naprosto iracionálně, a dělá bezděčné pohyby, které psy bohužel ještě více přitahují. Každopádně rodiče, kteří strach u dítěte ještě umocňují nebo dokonce vyvolávají různými průpovídkami jako “to je hafan, pojď nebo tě kousne" nedělají dobře. U ustrašeného dítěte strach ještě umocní a ten může přejít až ve fobii, u dětí, kterým se pejsci líbí, vyvolávají zmatek. Není dobře panickou hrůzu u svého dítěte podporovat, ale je potřeba jej naučit jak se chovat. I malé děti, které se bojí, můžeme naučit strach zvládat a předcházet tak zbytečným kolizím.

Často slyšíme a čteme „ten pes kousl znenadání, bez příčiny“. Pes má ale ke kousnutí vždy svůj důvod a většinou dává předem jasné signály, že k útoku dojde. Jak tedy poznáme bližící se nebezpečí: pes štěká, vrčí, ukazuje zuby a chvějí se mu přitom pysky. Srst má zježenou na kohoutku a nad kořenem ocasu a přitom mává ocasem. Někdy pobíhá v kruzích, když se bojí, má ocas stažený až na břicho a může se chvět. Spousta psů zaútočí právě ze strachu, a tak snaha našeho dítěte toho chudinku pejska uchlácholit může skončit nemilým a bolestivým překvapením. K takto se chovajícímu psu se nikdy v žádném případě nepřibližujeme! Když se on vydá k nám, měli bychom zůstat v klidu stát s rukama spuštěnýma dolů a dívat se mimo psa! Ve většině případů nás pes jen očichá a sám odejde. Pak i my můžeme v klidu pokračovat v cestě. Tou nejlepší prevencí je naučit své děti cizích psů si vůbec nevšímat. Ani pěkně naparáděného hafíka, který kráčí s majitelem, což zaručeně pozornost přitahuje, natož psů volně pobíhajících. To samé se týká psů za plotem. Myslím, že je to důležité zejména u mrňat, kteří se nám vášnivě vrhají hladit vše huňaté co se hemží. Pokud se jako rodiče domluvíme s majitelem, že si naše dítě jejich psa pohladí, měli bychom dohlédnout, aby naše ratolest hladila jen na bocích, hrudi, ne po hlavě, a nesahala ani na obojek ani na vodítko.

Zvláštním fenoménem je sbírání malých psů do náručí před velkými psy! Ten kdo to dělá, vede neomylně k hysterii svého pejska, který potom většinou začne útočit na velké psy, kdykoliv zůstane na zemi. V této situaci se cizí pes zaručeně půjde podívat, co to máte v náručí.V lepším případě na vás vyskočí, aby se pozdravil s "kolegou", v horším případě pokouše nejen vašeho malého psíka, ale i vás. A určitě nechceme, aby takhle dopadly naše děti. Pro psy je normální potkávat se na zemi a ne ve vzduchu. Mějme na paměti, že špatně vychovaný maličký pejsek může představovat větší nebezpečí než dobře vedený vlčák. Všichni si jistě přejeme, aby k útokům psů vůbec nedocházelo. Na tom ale budeme muset pracovat všichni, nejen my pejskaři. Chceme-li udělat pro bezpečí svých dětí maximum, začněme právě u našich nejmenších.

 

 

Jak dosáhnout změn v chování u dominantního psa?

6. březen 2010 | 16.21 | rubrika: Výchova, výcvik

Abychom dosáhli změny v chování psa, musíme své odměny velmi jasně definovat a poskytovat je pouze za chování, ktermu chceme psa naučit nebo které u něj chceme posílit. Nepříjemné chování, jako je vyskakování nebo nekonečné vyžadování pozornosti, lze odnaučit i pohou rezistencí. Psi nemají stejně jako děti pojem o čase nebo zodpovědnosti. Zajímá je jen to, co se stane v daném okamžiku.

Abyste zvládli psa, který má silnou vůli nebo se již delší dobu nesprávně choval a zná hodně triků, budete k odstranění tohoto nežádoucího chování potřebovat navíc nějáké vybavení. Výcvikové pomůcky - jako například disky - urychlí dosažění výsledku. To je však možné pouze tehdy, budete-li se ke psu chovat jako ke psu, ne jako k člověku. Jinými slovy: musíte být trpěliví a nekompromisní. Umíněné chování musí být přebudováno od základů. Psi jsou však tvární a při použití jasných příkazů následovaných vhodnou odměnou jsou schopni se změnit. Dog_Boarding_2

Pokud jste si pozorně přečetli kapitolu o tom, jak se psi učí, a pochopili jste, že asociační čas jsou dvě sekundy, víte, že odměna nebo nepříjemná zkušenost musí přijít v tomto omezeném čase. Po uvážení zde záměrně nepoužíváme slovo "trest", protože podle našeho názoru nevyjadřuje správně to, co se psem děláte. Toto slovo se však hodí do lidské představy o odplatě, proto jej příležitostně používáme pro zachování plynulosti textu. Snažte se mít na paměti, že pes nechápe trest v lidském slova smyslu ani nerozumí, co to slovo znamená. Lidský koncept viny a trestu není pro psa ničím. Jestliže se  psi chovají ta, že se situace pro ně stává nepříjemnou, nebo není-li odměnněna, přestávají se takovým způsobem chovat. Tomu rozumějí bezpečně.

Upoutávání pozornosti vyskakováním

Běžný příklad nepřijatelného chování podává dominantní pes, který je velký, silný a skáče na vás. Někdo může být zraněn a je třeba psa takovým návykům odnaučit. Psi chtějí být instinktivně blízko vašim ústům, tak jako jejich divocí předchůdci. Ve smečce může být toto chování doměněno eventuálním vyvržením potravy staršími členy smečky. Jiným důvodem vyskakování může být to, že byl pes jako štěně odměňován  dotykem, hlasem nebo potravou za to, že vám pokládal své roztomilé štěněčí tlapky do klína. Chování přinášelo větší odměny (nevědomky nabízené), a jak pes rostl, rostl i problém.

U dospělého psa je tato hra o získání pozornosti pevnou součástí povahy.Lidé se někdy snaží, aby je takové chování obtěžovalo co nejméně. Účinnek může být opačný - pes se stane ve svém získávání pozornosti vyskakování duchaplnější. Hru vyhrál pes. Jak roste, je hbitější a rychlejší, stává se obtěžování stále nepříjemnějším. Lidé psa odstrčí, ale nejdříve jej pohladí (odmění), protože si myslí "to stačí", s tím se musí "spokojit". Pes si to vyloží po svém. Pohlazení neznamená "jdi pryč", ale je interpretováno jako "buď vytrvalý", čili je velmi posilující odměnou. Vynucováním pozornosti členů rodiny a návštěvníků pes ukazuje své právo být dominantním.

dog-jumping-upNěkteří lidé jsou ke psům přísnější či méně shovívaví, takže můžete často vidět, jak si pes vybírá, koho bude obtěžovat, podle toho, kdo mu bude věnovat největší pozornost. To dokonale ukazuje schopnost psa naučit se, jak získat odměnu a jak předvídat, od koho bude nejlepší. Učí se to rychle, ale pokud víte, jak a co psa správně učit, můžete to obrátit ve svůj prospěch.

Lidský faktor

Některé typy majitelů psů jsou předurčeny k tomu, mít dominantního psa, a často nakonec řeší problémy s agresivitou. Obvykle se to stává u lidí, kteří nejsou dostatečně asertivní nebo mají slabou osobnost a psy nekonečně rozmazlují jako děti. Obtížnému chování nemají chuť čelit a raději doufají, že samo zmizí. Tito lidé jsou samozřejmě postiženi nejčasteji, ale cílevědomé zvíře se může snažit získat dominanci nad jakýmkoli majitelem, bez ohledu na to, jak je schopný. Určitá plemena mají zřejmě vnitřní vlohy pro dominanci. Patří mezi ně třeba některá plemena hlídací - rotvajler, dobrman a mastif. Stejný temperament mohou mít i plemena jiná, například kokršpanělé a mnoho teriérů. Malá plemena jako Shih-tzu mohou vypadat jako roztomilý chomáček chlupů, ale navzdory své velikosti mají často dominantní a agresivní povahu. Agresivitu lze pozorovat u všech plemen, proto z tohoto problému  není vyňato žádné plemeno.

Zajímavé aspekty dominantní agrese psů vůči členům rodiny

31.01.2009

SOUHRN
Žertová H., Žert V. Zajímavé aspekty dominantní agrese psů vůči členům rodiny.
Agrese psů vůči členům rodiny je druhým nejčastějším důvodem vyhledání odborné pomoci v naší poradně (na prvním místě je separační úzkost), ale vzhledem k možným následkům ji považujeme za nejzávažnější poruchu chování psů. Cílem naší práce bylo vybrat z chorobopisů pacientů z období posledních tří let (2005–2007) psy, jejichž majitelé kontaktovali naši poradnu z důvodu agrese psa vůči členům rodiny, pokusit se definovat rizikové faktory a pravděpodobné příčiny tohoto jevu a zformulovat základní zásady prevence. Hlavními rizikovými faktory se ukázaly být především samčí pohlaví, plemenná příslušnost a nedostatečná výchova a výcvik psa. Pravděpodobnou příčinou častého výskytu tohoto problému je, že lidé neznají a nerespektují přirozené chování psů a nepřihlížejí k zásadám života v psí smečce, to znamená že se nechovají jako vysoko postavení jedinci. Přistupují ke psům většinou jako ke kamarádům nebo k dětem, nesprávně s nimi komunikují, nejsou ve svém jednání ke psům důslední, poskytují jim privilegia, která patří ve smečce pouze vysoko postaveným jedincům, nevěnují se řádné výchově psů a nemají na ně dostatek času. Za důležitá preventivní opatření považujeme správný výběr štěněte a důsledné dodržování jednoduchých zásad výchovy.

Úvod
Od doby, kdy psi začali žít spolu s lidmi (zhruba před 14 000 lety), hledali lidé způsoby, jak s nimi komunikovat a jak je ovládat. Psi se stali postupem času užitečnými pomocníky pro mnohá odvětví lidské činnosti od lovu kořisti přes hlídání majetku či stád a boj s nepřáteli až po velmi specifické úkony, například jemné pachové práce nebo asistenci tělesně postiženým. Takto široké využití bylo možné především díky cílenému šlechtění psů zaměřenému na upevnění přirozených vloh pro určité úkony. To vedlo ke vzniku řady vzhledově i povahově rozdílných psích plemen a v rámci plemen i k liniím se zvláštními pracovními dispozicemi. Takovéto psy si většinou pořizovali/pořizují lidé, kteří v daném oboru pracovali/pracují a psa využívali/využívají jako pracovní nástroj, popřípadě partnera pro kynologické sportovní disciplíny. Dnes však velká většina psů plní především roli společníka. A nejsou to vždy psi patřící mezi tzv. společenská plemena, ale často právě psi vyšlechtění k celodenní tvrdé práci.
Zatímco dříve (a v některých částech světa dodnes) si potěšení z přítomnosti psích společníků mohli dopřát zpravidla jen zámožní lidé s vysokým postavením, nyní si v ekonomicky vyspělých zemích může dovolit vlastnit psa téměř každý. V České republice žije podle hrubého odhadu 1,4 milionu psů, znamená to tedy, že psa má u nás přibližně každá třetí rodina. Pes jako společník má velký význam zvláště pro děti. Učí je zodpovědnosti, soucitu, empatii, správné komunikaci a umění vycházet s ostatními. Druhou velkou skupinou lidí, kteří si pořizují psa jako společníka, jsou osamělí starší lidé. Pro ty je pes pojítkem s okolním světem, udržuje je v dobré duševní i fyzické kondici a dává jim pocit užitečnosti. Někdy si psa jako společníka pořizují mladé páry, které ještě nechtějí mít děti, ale chtějí si vyzkoušet, zda mají dost trpělivosti a odpovědnosti se o někoho společně postarat. Pes také často dělá společnost lidem žijícím samostatně a s vysokým pracovním nasazením.
Psi se přestěhovali s lidmi z venkova do městského bytu, do ložnice nebo dokonce do postele a majitelé jim dopřávají nebývalý luxus – pořizují jim speciální stravu přizpůsobenou plemeni, věkové kategorii i případnému sportovnímu zatížení a zdravotnímu stavu, dbají o jejich čistotu, zdraví a pohodlí a nevyžadují od nich za to téměř nic. Mnoho lidí je přesvědčeno, že když dopřejí svému psu bezstarostný a jednoduchý život mezi postelí a plnou miskou, bude jim oplácet láskou, přízní a vzorným chováním. Ale takovýto způsob života není pro psy přirozený a řada lidí pak zažívá zklamání ze svého soužití se psem.
Cílem naší práce bylo vybrat z chorobopisů pacientů Etologické poradny v Brně v letech 2005–2007 záznamy psů, u kterých byla diagnostikována dominantní agrese, vytipovat v nich údaje významné pro rozvoj této poruchy chování, pokusit se stanovit rizikové faktory a na jejich základě definovat základní pravidla prevence.

Charakteristika problému
Agrese psa zaměřená proti majiteli a jeho rodině, která se obecně nazývá dominantní agrese, je chování, které souvisí s přirozeným společenským způsobem života psů ve smečce, a které někteří psi projevují i v rámci lidské rodiny. Jde o součást normálního repertoáru chování psů. Míru uplatnění této agrese ovlivňuje prostředí, učení a genetické dispozice každého jedince.
V psí smečce vládne přísné hierarchické uspořádání, které určuje přístup k veškerým příjemnostem života – k potravě, k místu na odpočinek, k sexuálnímu partnerovi atd. Čím vyšší postavení jedinec získá, tím více má požitků. Proto psi využijí každou příležitost k vylepšení svého hierarchického postavení. Dalším důležitým předpokladem správné funkce psí smečky je dobrá vzájemná komunikace. V každém okamžiku by měli všichni vědět, na čem jsou a co se od nich žádá. Nedůslednost nebo nejasná komunikace vede k nedorozumění a k nejistotě. Od nejistoty pak není daleko ke strachu a k agresi.
V soužití lidí a psů musí být beze všech pochybností nejvýše postaveným jedincem člověk a musí o tom psa zcela jasně a neustále informovat. Vysoké postavení však nespočívá v tělesné převaze a tedy ani v demonstraci síly pomocí fyzických trestů nebo podrobovacích chvatů. Dobrý vůdce smečky přesvědčí ostatní o svých kvalitách tím, že je rozhodný, vypočitatelný a důsledný, to znamená, že v určitých situacích se chová vždy stejně. Pro malé štěně je vysoko postaveným členem smečky bez jakékoli pochybnosti člověk, protože má stále neomezený přístup ke všemu, co pes k životu potřebuje. Ale lidé tento vzorec obvykle brzy poruší. Pes bez jakéhokoli přičinění dostane všechno, co potřebuje a co je mu příjemné – potravu, pohodlné místo, pozornost, hračky, pamlsky, procházky. To mu dává pocit, že je vysoko postavený. Začne tedy zkoušet uplatňovat vzorce chování spojené s vysokým hierarchickým postavením a majitel často dlouho nevnímá, že dochází k výměně pozic. Někteří psi začínají s nátlakovým chováním už jako štěňata. Nechtějí spát jinde než v posteli, loudí o jídlo, vynucují si pozornost skákáním, brání se jakékoli manipulaci (česání, zvedání, chůzi na vodítku), nereagují na přivolání. Nátlakové nebo dokonce agresivní chování malého štěněte většina majitelů toleruje tak dlouho, až se stane samozřejmostí, a u dospívajících a dospělých psů už je nebezpečné. Vzniká obvykle v situacích, kdy lidé chtějí psa připravit o nějaký požitek – o kost, o hračku, o pozornost sociálního partnera, vyhnat jej z oblíbeného místa – nebo se k takovémuto požitku jen přiblíží. Častá je také v případě mazlení, umývání tlapek, připevňování obojku, míjení se v těsném prostoru nebo při kárání či při pokusu o fyzické potrestání psa nebo o jeho podrobení nadřazenými gesty (položení na záda, přitlačení k zemi, uchopení za zátylek).7,8
Dominantně agresivní pes obvykle již zdálky hrozí tak, že se k němu všichni bojí přiblížit – zaujme strnulý postoj, naježí srst, fixuje na protivníka upřený pohled s široce roztaženými zornicemi, stáhne pysky, ukáže zuby, vrčí nebo krátce vyštěkává s náznakem chňapání. Někdy však majitelé uvádějí, že je pes pokousal bez jakéhokoli varování. Kousnutí bývají většinou velmi vážná. Po útoku vykazuje pes obvykle smířlivá gesta, popřípadě strach. Toto chování pes vykazuje především vůči členům rodiny, kteří se chovají jako nízko postavení jedinci, to znamená, že věnují psovi mnoho pozornosti, vyhoví každému jeho přání, chovají jej, mazlí se s ním, spí s ním v posteli, často jej krmí i ze svého talíře nebo z ruky. Bývají to většinou ženy, děti nebo staří lidé. Někdy pes zaměří svou agresi proti členům rodiny, kteří se doma vyskytují jen sporadicky (odrostlé děti, muž pracující přes týden mimo domov), a to v situacích, kdy na sebe tito lidé poutají pozornost osoby, ke které má pes silnou sociální vazbu. Agresivní chování psa pak bývá častou příčinou jeho utracení nebo odložení do útulku.

Materiál a metodika
a) Výběr pacientů
V kartotéce Etologické poradny byly z chorobopisů pacientů z celé České republiky, kteří zde byli ošetřeni v průběhu let 2005 – 2007, vybráni psi předvedení s dominantní agresí, byl stanoven jejich počet a určen procentuální podíl těchto pacientů z celkově vyšetřených.

b) Stanovení zkoumaných kritérií
Podle dotazníků vyplněných s klienty při prvním vyšetření jsme vybrali kritéria, která jsme považovali za důležitá v souvislosti s poruchou.
PES: U psů to byl jejich věk, pohlaví a plemenná příslušnost. Zaznamenávali jsme také způsob chovu psa, to znamená zda žije s majitelem v bytě nebo v domě, a nebo trvale na dvoře či v kotci. Také nás zajímala úroveň výchovy a výcviku, aby bylo možné posoudit, zda je od psů očekáváno plnění nějakých úkolů.
MAJITEL: V případě majitele jsme zjišťovali, zda osobou, která se nejvíce věnuje psovi, je muž nebo žena. Druhým sledovaným kritériem byla přibližná doba, po kterou se majitelé plně věnují denně psovi (výchova, výcvik, hry). Za důležité jsme považovali i to, zda problémový pes je prvním psem majitele, nebo zda již dříve nějakého psa vlastnil.
PORUCHA: Při zkoumání okolností vzniku poruchy jsme se zaměřili na věk psa, ve kterém se porucha poprvé vyskytla, na frekvenci výskytu poruchy a na způsob, jakým se majitelé snažili problém řešit.

c) Vyhodnocení získaných údajů
Získané údaje jsme zpracovali do tabulek 1 – 12 a výsledky jsme porovnali se sděleními jiných autorů. Na základě průkazných výsledků jsme vybrali nejvýznamnější rizikové faktory dominantní agrese. V závěru jsme je shrnuli a zformulovali několik obecných preventivních doporučení.


V letech 2005-2007 bylo v Etologické poradně v Brně vyšetřeno celkem 412 psů z celé ČR, z toho 99 (24,03 %) s dominantní agresí.
Ve všech sledovaných letech výrazně převažovali mladí psi do tří let věku. Pokud jde o pohlaví, šlo většinou o nekastrované samce. Touto poruchou byli postiženi psi celkem 50 plemen včetně kříženců, kteří byli rozděleni na malé, střední a velké.

Nejvíce byli zastoupeni angličtí kokršpanělé (7), poté následovali jezevčíci, jorkšírští teriéři a němečtí pinčové (5), dále angličtí bulteriéři, čivavy, francouzští buldočci, malí a střední kříženci (4). Častější výskyt této poruchy byl zaznamenán ještě u hovawartů, německých ovčáků a zlatých retrívrů (3), ostatní plemena byla zastoupena jedním nebo dvěma pacienty. Psi byli chováni většinou v bytě (tab. 5). Šlo převážně o psy, kteří neměli žádný výcvik.

V 84 případech (84,84 %) byla osobou odpovědnou za psa žena, pouze v 15 případech (15,15 %) muž. Doba, po kterou se majitelé plně věnovali svým psům, nečinila ani jednu celou hodinu denně. V 62,62 % případů byl problémový pes prvním psem svého majitele.

Dominantní agrese se u většiny vyšetřovaných psů vyskytla již v prvním roce života a pes vykazoval poruchu zpravidla jedenkrát až několikrát denně. Majitelé se nejčastěji snažili řešit problém fyzickými tresty. Jen velmi malá část z nich hledala pomoc u profesionálního cvičitele nebo u veterináře.

Diskuze
Dominantní agrese byla diagnostikována u 99 (24,03 %) psů ze 412 vyšetřených pro poruchu chování. Společně se separační úzkostí, která je nejčastější poruchou, se kterou se klienti na etologickou poradnu obracejí (112 psů, tj. 27,18 %), tvoří více než polovinu případů poruch chování psů prezentovaných na našem pracovišti. Odpovídá to zhruba údajům z USA a Německa, kde jsou tyto dva problémy také nejčastější. Obě poruchy se vyskytují nejčastěji u mladých psů do tří let věku (tab. 2). V tomto ukazateli se naše zkušenosti shodují se zahraničními údaji. Ovšem řada majitelů (72,7 %) udává, že problém se poprvé vyskytl již ve štěněcím věku, to znamená do jednoho roku stáří psa (tab. 10). V literatuře se nejčastěji uvádí první výskyt tohoto problému ve věku 12 – 36 měsíců. Vysoký výskyt dominantní agrese ve štěněcím věku svědčí o nesprávném přístupu k výchově psů u nás a o špatné informovanosti majitelů o možnosti vzniku takovéto poruchy a o způsobech jejího řešení.
Počet psů samčího pohlaví ve sledovaném souboru zhruba odpovídá zahraničním zjištěním, v Německu uvádí Askew až 91% zastoupení samců. Výsledky však mohou být zkresleny tím, že samčí pohlaví je oblíbenější, a proto je zastoupeno četněji než samičí. K této domněnce však chybějí objektivní údaje. V americké literatuře je udáván mnohem větší podíl samčích kastrátů, což souvisí s tím, že tento zákrok je tam využíván častěji a spíše jako prevence nechtěného rozmnožování, než jako součást řešení problémového chování.
Široké spektrum plemen s výskytem dominantní agrese ukazuje, že jsou sice plemena, u kterých je pravděpodobnost výskytu problému vyšší, ale postiženi mohou být psi všech plemen (viz např. zlatí retrívři, tab. 4). To poněkud odporuje teorii o tom, že chování psa je předurčeno především jeho tělesnou stavbou. Kromě vrozených dispozic se na vzniku poruchy podílí velkou měrou také prostředí a přístup majitele. Je zajímavé, že mezi dominantně agresivními psy nejsou kromě čtyř bulteriérů, z nichž tři byli příbuzní a měli ještě další poruchy chování, a jednoho pitbula (původem z útulku) žádní příslušníci tzv. bojových plemen. Zato jsou zde vedle kokršpanělů a jezevčíků poměrně často jorkšírští teriéři, čivavy, němečtí pinčové a francouzští buldočci, u kterých se tato porucha běžně nepředpokládá. Protože američtí autoři uvádějí obecnější a poněkud odlišné spektrum plemen (španělé, teriéři, lhasa-apso, rotvajleři), je pravděpodobné, že se zde odráží momentální větší oblíbenost některých plemen v konkrétní zemi. Podle Světa psů jsou u nás nejčastěji chovanými plemeny německý ovčák, jezevčík, jorkšírský teriér, labradorský retrívr, zlatý retrívr, malý knírač, čivava. Naprostá většina psů ze sledovaného souboru byla chována v bytě (tab. 5), tedy v těsném kontaktu s lidmi.
Mezi osobami odpovědnými za psa výrazně převažovaly ženy (tab. 6) Je možné, že psy mystifikuje mateřský přístup majitelek a necítí z vystupování žen potřebnou autoritu, ovšem údaje mohou být zkresleny jednak tím, že ženy v rodině automaticky přebírají odpovědnost za psy podobně jako za děti a také tím, že ženy jsou častěji než muži ochotny řešit problém s odborníkem. V souboru psů s dominantní agresí převažovali jedinci, kteří neměli vůbec žádný výcvik (tab. 7). To svědčí jednak o tom, že majitelé nemají čas se výchově a výcviku svého psa věnovat, jak je zřejmé i z tabulky 8, ale také o tom, že lidé výchovu a výcvik psů podceňují. Přitom jasná demonstrace vysokého hierarchického postavení majitele za použití správných komunikačních prostředků, her a cvičení je pro prevenci i úspěšné řešení této poruchy nejdůležitější.4-7 Nedostatek času a chuti se psovi denně naplno věnovat mu vynahrazují majitelé materiálními požitky, podobně jako je tomu v případě dětí.3 Více než polovina dominantně agresivních psů byla prvním psem svého majitele (tab. 9). V zahraniční literatuře bývá nezkušenost majitele považována za jeden z nejdůležitějších aspektů a tento ukazatel bývá ještě vyšší.
Je s podivem, že majitelé zpravidla problémy neřeší hned, když vzniknou (tab. 10), ale někdy až po několika letech trvání a až když se problém vyskytuje i několikrát denně (tab. 11). Nejčastějším nápravným opatřením, ke kterému se majitelé nejen agresivních psů odhodlají, je fyzické násilí (tab. 12), přestože všichni uvádění autoři se shodují v tom, že fyzické tresty problém zhoršují a vedou k dalším nedorozuměním. V dotaznících jsme zaznamenali bití novinami, vodítkem, řemenem, latí, převracení psa na záda, vytahání za kůži na krku, škrcení na stahovacím obojku, používání ostnatého nebo elektrického obojku. Žádné z těchto opatření nebylo účinné, naopak většina z nich agresi zvyšovala, přesto je majitelé používali opakovaně. To svědčí o tom, že se lidé většinou snaží vyřešit dlouhotrvající problém rychle a rázně, aniž by mu věnovali potřebný čas a trpělivost. Mnoho majitelů také kapitulovalo a problém neřešilo vůbec, nebo dělali to, co chtěl pes (nechali mu např. k užívání své křeslo, postel nebo celou místnost).

Závěr
K rizikovým faktorům sledované poruchy chování psů se podle námi zjištěných výsledků řadí především samčí pohlaví, příslušnost k určitému plemeni (kokršpanělé, jezevčíci, jorkšírští teriéři, němečtí pinčové), těsné soužití se psem v bytě, nedostatek výcviku a času věnovaného psovi, nezkušenost majitele, žena jako hlavní osoba odpovědná za psa, používání fyzických trestů. Zatímco s některými z těchto faktorů mnoho dělat nelze (psi v bytě, ženy jako majitelky), jiným se dá vyhnout nebo na ně alespoň při výběru psa brát zřetel a počítat s možností, že pes bude mít k poruše predispozici. Získané poznatky je možné shrnout do následujících stručných doporučení pro potenciální majitele psů, kteří se chtějí vyhnout diskutovanému problému: Dát přednost feně před psem; nevybírat plemena s nejčastějším výskytem dominantní agrese; odmalička se věnovat správné a důsledné výchově a výcviku psa; nepoužívat při výchově a při nápravě problémů fyzické tresty ani pomůcky, které způsobují psovi bolest; všechny problémy s chováním řešit včas s odborníkem.