na co si dát pozor u pejsků

Dítě a pes

Dítě a pes jsou tématem, o kterém toho bylo napsáno bezpochyby mnoho. Můžeme se dočíst o příbězích hrdinných psů, kteří zachránili dítěti život, o psích chůvách, které dítě přijaly jako vlastní štěně a podobně o něj pečovaly, o psech léčících dětskou duši a vnášejících radost do míst, kde je jí jako šafránu, jako je třeba dětská onkologie. Přítomnost psa znamená v nemocničním prostředí nejen rozptýlení a nádech normality, ale dětem umožňuje i citové odreagování a pokud o psa pečují i vybočení z role toho, o kterého je pouze pečováno.

Pes slouží  v některých rodinách dokonce jako vzor sociálních rolí, kdy dětem v praxi předvádí, jak vypadá věrnost, odvaha a jiné společenské hodnoty. Pes malého človíčka učí zodpovědnosti při péči o něj, sebeovládání, empatii a probouzí jeho rodičovské pudy. Nesmělým dětem pes pomůže překonat sociální bariéry, starší děti, které již psa venčí, mají díky němu více pohybu.

Pes je vždy dostupný a má čas, přijímá mazlení bez výhrad a také ho dítěti oplácí. Nemůže být jako náhražka rodičů, ale bude to vždy kamarád a mlčenlivý důvěrník, zdroj citové podpory, kterému lze vše svěřit a vybrečet se mu do kožichu, když se nedaří. Pes rozvíjí dětskou fantazii, představivost a je partnerem pro dítě ve hře. Podle psychologických výzkumů dosahují děti, které vlastní psa, vyššího sebevědomí a v rodinách se zvířetem je vztah rodiče - dítě statisticky významně lepší. Rodiny se zvířetem vykazují také vyšší soudržnost, pes a péče o něj sbližuje všechny členy bez ohledu na věk a překonává generační propasti, děti se psy vykazovaly také mnohem více sociálních kontaktů s vrstevníky. Hloubka vzájemného vztahu dítěte a zvířete je někdy překvapivá. Na svého prvního psa drtivá většina dětí bude vzpomínat celý život.

Ovšem na druhou stranu čas od času novinami proletí děsivý článek o dítěti potrhaném psy nebo dokonce o usmrcení dítěte psem. Pak se zpravidla rozhoří nekonečná mediální diskuze a proti sobě stanou dva  nesmiřitelné tábory. Na jedné straně jsou vyděšení rodiče a hlasy volající po omezení psů ve městech a represivních opatřeních, na druhé straně se ozývají někteří pejskaři, že ten pes za to nemohl, že vše je vina dítěte a jeho rodičů, že psovi určitě muselo něco udělat a že je to výjimečná událost. O žádnou mimořádnou událost se však nejedná.  Ve studii, kterou realizoval Státní zdravotní ústav na vybraných pražských školách, téměř 40 % žáků uvedlo, že do 12 let svého věku bylo pokousáno psem, přičemž se často jednalo o vlastního nebo známého psa a čtvrtina těchto zranění vyžadovala lékařské ošetření.
 
Jak tedy začlenit psa do rodiny s dítětem, abychom eliminovali co nejvíce problémů?
Při pořízení pejska do rodiny, kde již dítě je, důkladně zvažte nejen výběr, ale také rodinné podmínky. Je pošetilé se domnívat, že dítě se zodpovědně bude starat o pejska od chvíle, co vkročí do vaší domácnosti až po jeho poslední vydechnutí. I když vidíte, že vaše dítě po psovi opravdu touží a udělali byste mu velikou radost, snažte se situaci zhodnotit realisticky:
 
Je totiž velmi pravděpodobné, že okouzlení psem velmi brzo pomine a nemůžete se spolehnout na to, že každodenní venčení bude pro vašeho chlapce či děvče zdrojem potěšení a radosti i v budoucnu. Uvědomte si, že psa dítě patrně bude schopno cvičit až kolem 13 let a výše. Pokud si dokážete představit, že všechny povinnosti okolo psa s největší pravděpodobností padnou stejně na vás, a přesto vám to nevadí a na příchod psa se stále i vy osobně těšíte, pak je vše v pořádku.

V případě, že na to nejste připraveni a nemáte čas a chuť se psu věnovat, je lépe převést zájem dítěte na psa v okolí nebo příbuzenstvu, který je vhodný k dětem. Můžete pak sledovat vývoj jeho zájmu dítěte a zjistit, zda je trvalejšího rázu a případně svůj postoj ke koupi přehodnotit, pokud dojdete k závěru, že vaše dítě je schopno a ochotno se o psa zajímat a starat soustavně a tyto činnosti také dobře zvládá.
 
V jakém věku dítěte pořídit psa
U kojence a batolete počítejte s nepřetržitou pozorností, pokud dítě a pes budou spolu, nemůžete nikdy ručit ani za jednoho z nich. Dítě potřebuje společnost jiných dětí a na pískovištích a dětských hřištích není pes vítaným společníkem, zrovna tak, jako ve většině domácností s malými dětmi, kde na psy nejsou zvyklí. Vaše dítě budete později doprovázet do zájmových kroužků, školky, ke kamarádům, na vystoupení a tam všude vám pes bude na obtíž, zvažte, jestli tedy nepočkat do vhodnějšího věku dítěte, kdy také už můžete snáze dítěti vysvětlit, jak se k psovi musí chovat.

Přestože je situace vždy individuální,  pes je vynikajícím partnerem pro dítě mladšího školního věku. Dítě však není schopno se v tomto věku o psa soustavně, samostatně a zodpovědně postarat  a potřebuje pomoc rodičů. Zodpovědný a samostatný přístup u dítěte ke zvířeti se rozvíjí individuálně, ale většinou ne dříve než kolem 8 - 10 let.
 
Situaci si podstatně usnadníte, když dítě již před příchodem psa na procházkách a návštěvách v rodinách se psem naučíte, jak se ke psu chovat, jak číst jeho psí řeč, kdy se zlobí, kdy má radost, že pes vnímá některé chování, třeba křik, mávání rukama, případně objímání jako hrozbu a může zaútočit, a ostatní úskalí, ze kterého tak často vznikají nedorozumění mezi dítětem a psem. Nenechte dítě hladit cizí psy bez dovolení jejich majitele, potom by mělo dítě psa oslovit, nechat si očichat ruku, být klidné a teprve pak pejska pohladit.  Vysvětlete dítěti, jak se chovat při setkání se psem, který se jimi cítí ohrožen a vrčí. Dítě by se mu nemělo dívat do očí, křičet či utíkat, ale pomalu odejít bokem ke psu. Pokud je dítě školního věku, porozhlédněte se, jestli v okolí není kynologický kroužek pro děti.
 
Výběr pejska
Velkou pozornost věnujte výběru štěněte. Nestačí se nechat jen ukolébat obecným ujištěním chovatele nebo poznámkou v atlasu psů, že toto plemeno je vhodné k dětem, nebo mlhavou vzpomínkou na psa stejné rasy, kterého jste jako dítě tolik milovali u sousedů vaší babičky na prázdninách. Samozřejmě, že jsou rasy psů, u kterých se častěji vyskytnou problémy ve vztahu k dětem a eliminujete možné potíže se soužití s dětmi, když na počátku výběru vezmete v úvahu spíše rasy, které se s dětmi častěji osvědčily, ale pejska je především nutno posuzovat jako individualitu.

Osobně se mi velmi osvědčila štěňata od chovatelů, kde v rodině sami měli dítě, které bylo v aktivním styku se štěňaty a pes s ním neměl negativní zkušenost. Takové štěně dítě vyhledává a v jeho přítomnosti je veselé, uvolněné a rádo si s ním hraje. Časná fáze vtištění je totiž pro vztah psa k dítěti velmi důležitá. Při výběru ze štěňat volte takové, které není ani přehnaně plaché, ani dominantní. Nervózní pes, přecitlivělý na hluk, s nízkou hranicí reaktivity, je velmi špatnou volbou.
 
Při příchodu pejska do domácnosti dítěti vysvětlete, že psa nesmí rušit při krmení, nebo se mu dokonce pokoušet vzít potravu či hračky  Korigujte také přehnaná očekávání, které děti někdy nabudou z některých filmů o psech a vysvětlete jim, jak se tyto scény se psem učí a provádí fázovitě na základě povelů. Nenechte také děti pejsky neustále tahat, zvedání pes většinou nevnímá jako příjemné a také mu tím můžete při nesprávné manipulaci přivodit zdravotní problémy (např. kýlu). Naučte dítě správně psa přenášet tak, aby jednu ruku podložilo pod přední packy a druhou pod zadeček, aby štěně sedělo.
 
Nikdy se nespoléhejte na to, že váš pes je dobrák a  nechá si všechno líbit, jednak dítěti takto nepřímo signalizujete svůj souhlas s trápením zvířete, dítě si kolikrát  ani neuvědomuje, že psu, který snáší některé jeho aktivity, je to přesto vyloženě nepříjemné nebo bolestivé. I dítě zkouší hranice, kam až může vůči psu zajít a své aktivity stupňuje, až psovi může dojít trpělivost. Dítě nenechte také psa trestat. To výhradně náleží vychovateli a cvičiteli zvířete, kterého pes respektuje a uznává jako autoritu.
 
Výcvik psa patří do rukou dospělého nebo dospívajícího. I malého pejska je nutné cvičit a socializovat mezi psy i lidmi. Uvědomte si, že dítě bude také napodobovat vaši výchovu a výcvik psa. Procházky s velkými psy rozhodně nesvěřujte samostatně malým dětem, i poslušný pes se občas stane na procházce terčem útoku psa agresivního. Případně pes dítě bude vláčet do rvačky, kterou sám vyprovokuje a se kterou si dítě v žádném případě nemůže poradit. Navíc hrozí reálné nebezpečí, že samo bude pokousáno. Také háravá fenka bude terčem zájmu nežádoucích nápadníků, kteří dítě respektovat nebudou.
 
U staršího dítěte však procházky a sporty se psem mohou být velmi výraznou pohybovou aktivitou a to i u dětí, které by jinak v žádném sportu třeba nevynikaly a z tohoto důvodu se sportům doposud vyhýbaly. Zvláště v dnešní době, kdy naše děti trpí velmi významným nedostatkem pohybu a z toho plynoucích civilizačních nemocí, bychom takovou aktivitu dítěte měli docenit a vítat.

Pes a miminko
Jiná situace nastává, když pejsek je již členem rodiny, do které přichází miminko. Pokud pejsek není na přítomnost dětí zvyklý, je dobré ho připravovat před příchodem miminka na děti, zvykat ho na dětský hluk a společnost. Věnujte se nácviku chůze vedle nohy, abyste neměli později při tlačení kočáru a současném venčení psa potíže. Pes by měl dobře zvládat také přivolání, zákazový povel a povely "na místo" a "zůstaň".

Po příchodu miminka nechte zvíře, ať se s novým členem rodiny seznámí, očichá ho za vašeho dozoru a snažte se, ať pes netrpí nedostatkem pozornosti, aby se kvantitativně a kvalitativně nezměnila péče o něj. Vím, že se to snadno řekne, s dítětem se mění chod celé domácnosti, mladá maminka je zcela zaměstnána a unavena, proto byste měli myslet na to, pokud právě ona byla tou osobou, která se o psa starala, kdo ji zastoupí a pomalu psa zvykat na nový režim ještě před příchodem dítěte.  Pokud by se pes cítil zanedbáván, mohlo by se společné soužití vyvinout velmi problematicky.

Bohužel nikdy nelze s jistotu říci, jak se pes vůči členu rodiny zachová, někteří psi (hlavně fenky) o děti pečují jako o štěňata, jiní děti pouze tolerují a někteří se cítí neprávem odstrčeni ze své pozice členem smečky, který je z jejich pohledu na nižší příčce než oni. Jestliže budete mít zrovna vy tu smůlu, že pes dítě nepřijme, pak dítě i psa oddělte, každý by měl znát své teritorium a nevstupovat do teritoria toho druhého a vzájemná setkání se budou konat na neutrálním prostoru pod vaším dozorem.

Příklad z praxe
U manželů, kteří měli cvičenou a vychovanou osmiletou fenku, které se hodně věnovali a žila s nimi v bytě, se narodilo miminko. Fenka byla 3x za svůj život dobrou matkou a nikdo neočekával problémy. Při příchodu ženy s miminkem z porodnice domů fena jevila silné znaky sklíčenosti, nepřišla paničku přivítat a nechtěla se s miminem ani seznámit. Majitelům jí bylo hodně líto, snažili se, aby se fenka necítila odstrčeně, mazlili se s ní a dopřávali jí pohyb, tak jako dříve. Doprovázela kočárek na hojných procházkách a nezměnila se ani její bytová situace, svůj pelíšek měla na stejném místě v kuchyni. Časem se stav uklidnil, fena o kojence nejevila žádný zájem, asi po 3 týdnech pominulo její sklíčené období  se zalézáním pod nábytek.

Problém se opět vynořil, když dítě začalo být přikrmováno a z vysoké židličky padalo kolem něj jídlo, fenka začala uklízet a dělala si pak automaticky nároky i na ostatní jídlo, objevily se problémy s krádežemi jídla z kuchyňské linky, což si nikdy předtím submisivní, vychovaná fena nedovolovala. To bylo majiteli vnímáno jen jako úsměvná nepříjemnost a drobný vrtoch psa.  Když však dítě začalo lézt po bytě a toužilo po kontaktu s fenou, vrčela na něj a cenila zuby, tehdy to majitelé začali řešit za mé asistence. Doporučila jsem, aby dítěti bylo důrazně zabráněno rušit fenku v pelíšku a fenka naopak nesměla do herny a jídelny, velmi brzy to pochopilo jak dítě, tak fenka. Fenka pak na procházkách tolerovala zájem dítěte a nevrčela na něj, ani když ji vodilo za obojek, volný prostor kolem a malá síla dítěte jí poskytovaly jistotu, že může kdykoliv uniknout. Fenka v rodině bez problému dožila, nikdy si dítě neoblíbila, ale naučila se ho tolerovat.

Toto uspořádání je velmi náročné na pozornost a nervy rodičů, proto je někdy lépe psovi zodpovědně vyhledat nový domov bez dětí, kam byste ho měli ale zavézt přímo vy. Je vždy lépe psa přímo předat novým majitelům než ho stresovat pobytem v útulku, navíc vy podáte majiteli lepší a přímé informace o psu. Pokud však pes dítě vnímá jako kořist a probouzí v něm lovecké pudy,  je nutné mu najít nový domov co nejdříve, tato agrese je pro dítě opravdu velmi nebezpečná a útoky na miminko nebo batole vyprovokované loveckým pudem jsou razantní, rychlé a patří k těm nejnebezpečnějším.

Dítě a cizí pes - jak předejít zbytečnému pokousání

Pod vlivem mnoha případů, které se na nás v poslední době neustále sypou z médií bychom zejména jako rodiče mohli snadno podlehnout dojmu, že každý pes, který projde kolem nás, má v hlavě jediný cíl – pokousat právě naše dítě.

Příčiny agresivního chování psů mohou být různé, od strachu přes špatnou výchovu jejich majitelů. Ani jedno z toho my neovlivníme, můžeme však ovlivnit své chování a změnit svůj přístup a hlavně - můžeme své děti naučit jak se správně k cizím psům chovat. Pokud máme sami pejska, jevíme sklon chovat se k těm cizím jako k vlastnímu. To je velká chyba. Jakákoliv naše snaha navázat kontakt s cizím psem může být jím chápána jako ohrožení. Cizí pes je prostě cizí a měli bychom k němu tak přistupovat. Všichni psi vládnou pouze instinkty a pudy a pro nás tak samozřejmá logika je jim naprosto cizí. A tak situace pro nás bezpečné a normání mohou pro psa nabývat zcela jiných významů a vyvolávat v něm pocit ohrožení. A ohrožený pes útočí. Asi ten nejvýraznější rozdíl v řeči lidí a psů je patrný na úsměvu. Zatímco pro nás lidi je to jeden z nejpříjemnějších mimoslovních projevů přátelství, pro psa je to jasná výzva na souboj. Když si psi dávají signály, že začne boj, dívají se navzájem do očí a cení zuby. A tak varujme naše děti, že ukáží-li psovi zuby byť při úsměvu, říkají si o kousnutí.

Nejčastější chyby, kterých se mohou naše děti často nevědomky dopustit jsou: křik, ruce letící rychle nahoru, útěk před psem, mluvení na psa včetně dávání povelů, napodobování štěkání (jakékoliv verbální dráždění), prudké pohyby směrem k psovi, šermování dlouhými předměty, dívání psovi do očí, vrhání se hladit, braní věcí psovi (hračka, klacík, kost...) To všechno jsou signály, které psy dráždí. Další situace, kterých jsem sama mnohokrát svědkem a které zaručeně přitahují pozornost psa přímo magicky, a i ten nejspořádanější pes se půjde podívat co to ti divní lidé dělají, jsou například: dítě uvidí psa, začne strachy ječet a schovávat se za maminku, nakonec kolem ní rotuje a dupe; paní na procházce spatří psa, začne hystericky křičet a snaží se na svoji kamarádku vyšplhat jako na strom. Strach se těžko ovládá, to je jasná věc. A když nastane, chová se člověk naprosto iracionálně, a dělá bezděčné pohyby, které psy bohužel ještě více přitahují. Každopádně rodiče, kteří strach u dítěte ještě umocňují nebo dokonce vyvolávají různými průpovídkami jako “to je hafan, pojď nebo tě kousne" nedělají dobře. U ustrašeného dítěte strach ještě umocní a ten může přejít až ve fobii, u dětí, kterým se pejsci líbí, vyvolávají zmatek. Není dobře panickou hrůzu u svého dítěte podporovat, ale je potřeba jej naučit jak se chovat. I malé děti, které se bojí, můžeme naučit strach zvládat a předcházet tak zbytečným kolizím.

Často slyšíme a čteme „ten pes kousl znenadání, bez příčiny“. Pes má ale ke kousnutí vždy svůj důvod a většinou dává předem jasné signály, že k útoku dojde. Jak tedy poznáme bližící se nebezpečí: pes štěká, vrčí, ukazuje zuby a chvějí se mu přitom pysky. Srst má zježenou na kohoutku a nad kořenem ocasu a přitom mává ocasem. Někdy pobíhá v kruzích, když se bojí, má ocas stažený až na břicho a může se chvět. Spousta psů zaútočí právě ze strachu, a tak snaha našeho dítěte toho chudinku pejska uchlácholit může skončit nemilým a bolestivým překvapením. K takto se chovajícímu psu se nikdy v žádném případě nepřibližujeme! Když se on vydá k nám, měli bychom zůstat v klidu stát s rukama spuštěnýma dolů a dívat se mimo psa! Ve většině případů nás pes jen očichá a sám odejde. Pak i my můžeme v klidu pokračovat v cestě. Tou nejlepší prevencí je naučit své děti cizích psů si vůbec nevšímat. Ani pěkně naparáděného hafíka, který kráčí s majitelem, což zaručeně pozornost přitahuje, natož psů volně pobíhajících. To samé se týká psů za plotem. Myslím, že je to důležité zejména u mrňat, kteří se nám vášnivě vrhají hladit vše huňaté co se hemží. Pokud se jako rodiče domluvíme s majitelem, že si naše dítě jejich psa pohladí, měli bychom dohlédnout, aby naše ratolest hladila jen na bocích, hrudi, ne po hlavě, a nesahala ani na obojek ani na vodítko.

Zvláštním fenoménem je sbírání malých psů do náručí před velkými psy! Ten kdo to dělá, vede neomylně k hysterii svého pejska, který potom většinou začne útočit na velké psy, kdykoliv zůstane na zemi. V této situaci se cizí pes zaručeně půjde podívat, co to máte v náručí.V lepším případě na vás vyskočí, aby se pozdravil s "kolegou", v horším případě pokouše nejen vašeho malého psíka, ale i vás. A určitě nechceme, aby takhle dopadly naše děti. Pro psy je normální potkávat se na zemi a ne ve vzduchu. Mějme na paměti, že špatně vychovaný maličký pejsek může představovat větší nebezpečí než dobře vedený vlčák. Všichni si jistě přejeme, aby k útokům psů vůbec nedocházelo. Na tom ale budeme muset pracovat všichni, nejen my pejskaři. Chceme-li udělat pro bezpečí svých dětí maximum, začněme právě u našich nejmenších.

Jak dosáhnout změn v chování u dominantního psa?

Abychom dosáhli změny v chování psa, musíme své odměny velmi jasně definovat a poskytovat je pouze za chování, ktermu chceme psa naučit nebo které u něj chceme posílit. Nepříjemné chování, jako je vyskakování nebo nekonečné vyžadování pozornosti, lze odnaučit i pohou rezistencí. Psi nemají stejně jako děti pojem o čase nebo zodpovědnosti. Zajímá je jen to, co se stane v daném okamžiku.

Abyste zvládli psa, který má silnou vůli nebo se již delší dobu nesprávně choval a zná hodně triků, budete k odstranění tohoto nežádoucího chování potřebovat navíc nějáké vybavení. Výcvikové pomůcky - jako například disky - urychlí dosažění výsledku. To je však možné pouze tehdy, budete-li se ke psu chovat jako ke psu, ne jako k člověku. Jinými slovy: musíte být trpěliví a nekompromisní. Umíněné chování musí být přebudováno od základů. Psi jsou však tvární a při použití jasných příkazů následovaných vhodnou odměnou jsou schopni se změnit.

Pokud jste si pozorně přečetli kapitolu o tom, jak se psi učí, a pochopili jste, že asociační čas jsou dvě sekundy, víte, že odměna nebo nepříjemná zkušenost musí přijít v tomto omezeném čase. Po uvážení zde záměrně nepoužíváme slovo "trest", protože podle našeho názoru nevyjadřuje správně to, co se psem děláte. Toto slovo se však hodí do lidské představy o odplatě, proto jej příležitostně používáme pro zachování plynulosti textu. Snažte se mít na paměti, že pes nechápe trest v lidském slova smyslu ani nerozumí, co to slovo znamená. Lidský koncept viny a trestu není pro psa ničím. Jestliže se  psi chovají ta, že se situace pro ně stává nepříjemnou, nebo není-li odměnněna, přestávají se takovým způsobem chovat. Tomu rozumějí bezpečně.

Upoutávání pozornosti vyskakováním

Běžný příklad nepřijatelného chování podává dominantní pes, který je velký, silný a skáče na vás. Někdo může být zraněn a je třeba psa takovým návykům odnaučit. Psi chtějí být instinktivně blízko vašim ústům, tak jako jejich divocí předchůdci. Ve smečce může být toto chování doměněno eventuálním vyvržením potravy staršími členy smečky. Jiným důvodem vyskakování může být to, že byl pes jako štěně odměňován  dotykem, hlasem nebo potravou za to, že vám pokládal své roztomilé štěněčí tlapky do klína. Chování přinášelo větší odměny (nevědomky nabízené), a jak pes rostl, rostl i problém.

U dospělého psa je tato hra o získání pozornosti pevnou součástí povahy.Lidé se někdy snaží, aby je takové chování obtěžovalo co nejméně. Účinnek může být opačný - pes se stane ve svém získávání pozornosti vyskakování duchaplnější. Hru vyhrál pes. Jak roste, je hbitější a rychlejší, stává se obtěžování stále nepříjemnějším. Lidé psa odstrčí, ale nejdříve jej pohladí (odmění), protože si myslí "to stačí", s tím se musí "spokojit". Pes si to vyloží po svém. Pohlazení neznamená "jdi pryč", ale je interpretováno jako "buď vytrvalý", čili je velmi posilující odměnou. Vynucováním pozornosti členů rodiny a návštěvníků pes ukazuje své právo být dominantním.

Někteří lidé jsou ke psům přísnější či méně shovívaví, takže můžete často vidět, jak si pes vybírá, koho bude obtěžovat, podle toho, kdo mu bude věnovat největší pozornost. To dokonale ukazuje schopnost psa naučit se, jak získat odměnu a jak předvídat, od koho bude nejlepší. Učí se to rychle, ale pokud víte, jak a co psa správně učit, můžete to obrátit ve svůj prospěch.

Lidský faktor

Některé typy majitelů psů jsou předurčeny k tomu, mít dominantního psa, a často nakonec řeší problémy s agresivitou. Obvykle se to stává u lidí, kteří nejsou dostatečně asertivní nebo mají slabou osobnost a psy nekonečně rozmazlují jako děti. Obtížnému chování nemají chuť čelit a raději doufají, že samo zmizí. Tito lidé jsou samozřejmě postiženi nejčasteji, ale cílevědomé zvíře se může snažit získat dominanci nad jakýmkoli majitelem, bez ohledu na to, jak je schopný. Určitá plemena mají zřejmě vnitřní vlohy pro dominanci. Patří mezi ně třeba některá plemena hlídací - rotvajler, dobrman a mastif. Stejný temperament mohou mít i plemena jiná, například kokršpanělé a mnoho teriérů. Malá plemena jako Shih-tzu mohou vypadat jako roztomilý chomáček chlupů, ale navzdory své velikosti mají často dominantní a agresivní povahu. Agresivitu lze pozorovat u všech plemen, proto z tohoto problému  není vyňato žádné plemeno.